Jak se naučit číst myšlenky druhých

Po úžasné dovolené u moře musím v pondělí do práce. A v pondělí míváme porady. Dlouhé porady. Únavné porady. Stojí nás hodně času a většinou mám pocit, že to byl čas naprosto promarněný.

Často mi připadá, že kolegové na poradu přicházejí s něčím, co nechtějí říci přímo. Je to taková zvláštní hra. Nikomu se nechce jít s barvou ven. Hodně se vyčkává. Čeká se, kdo co řekne, kdo co navrhne. Mluví se hodně všeobecně a strašně málo konkrétně. Prostě ty porady nenávidím.

A už je tu pondělní ráno. Jen těžko překonávám chmurné myšlenky na to, co mě v práci dnes čeká.

Porada už běží skoro hodinu a k ničemu pořádnému jsme se zatím nedostali. Ale nejednou si začínám všímat jakéhosi zvláštního hluku, šumu. „Že by to byla ještě únava ze včerejšího letu?“ Seděl jsem v letadle u křídla, kde byl docela hukot.

Najednou jsem si ale uvědomil, že v tom šumu slyším slova a dokonce celé věty! A ta slova a věty říkají různé hlasy, některé jsou mužské a jiné ženské!

Ne, nevzal jsem si drogy, ani jsem nezešílel. Když jsem se na ty hlasy začal soustřeďovat, najednou mi došlo, že slyším přesně to, co si druzí právě myslí! Slyším zároveň to, co říkají, a zároveň i to, co si myslí!

Zpočátku je pro mě náročné to do sebe odlišit. Ale po určitém soustředění se začínám zlepšovat. Co kolega právě říká, slyším jako jednu vrstvu, a co si skutečně myslí, ke mně přichází jako jiná vrstva.

Jako dvě fólie s různými obrázky, barvami či tvary. Nebo jako různá patra jednoho dortu. Dokáži tyto vrstvy jasně rozlišit. Fantastické!

Jasně teď slyším, že kolegové něco jiného říkají, ale něco jiného si myslí.

Je pro mě těžké na to nereagovat. A tak zapomínám na svou někdejší ostražitost a začínám se do diskuze více zapojovat.

Najednou si ale začínám uvědomovat, jak se na mě kolegové šibalsky usmívají. V očích jim jiskří a těžko se brání tomu, aby se nezačali nahlas smát.

Dochází mi, že i oni nějakým způsobem získali schopnost slyšet nebo vnímat, co přesně si myslím já sám a co si myslí i ostatní kolegové.

Postupně všem dochází, že všichni mají schopnost slyšet nebo vnímat, co přesně si myslí všichni ostatní.

A následně všem dochází něco naprosto nevyhnutelného: Je naprosto zbytečné pokračovat ve hře, kterou jsme hráli až dosud. Je naprosto zbytečné něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Je to prostě naprostá ztráta času. Nikam nás to neposouvá. Jen zbytečně mlátíme prázdnou slámu, jen zbytečně marníme čas, který bychom mohli použít rovnou k řešení toho, kvůli čemu jsme se sešli.

V následujících třiceti minutách jednáme všichni otevřeně, na rovinu. Docházíme k jasným, konkrétním závěrům. Každý víme, co přesně dělat.

Jako kdyby do naší zasedací místnosti najednou zavál čerstvý svěží vítr. Cítíme se plni sil a energie.

Bylo to úžasné! Bylo to zatím naše nejlepší společné jednání! Jen doufejme, že takové nebylo poslední!

Dodatek: Já bych… Co kdybychom…

Nebavíme se nyní o strategickém obchodním vyjednávání, kdy se používá celá řada technik, které jsou nad rámec tohoto pojednání.

Zde nám jde o rozhovor, kdy se chceme dobrat k nějakému závěru bez zbytečných nedorozumění.

Mnozí lidé vědomě nebo podvědomě používají slovník, který prostě není konkrétní, ale přesto očekávají, že jim druzí budou rozumět. Jako příklad si uveďme situaci s malováním nové místnosti, jedno jaké.

Vyjádření zní: „Bílou bych na tu stěnu nedával.“

Co tím chtěl asi dotyčný říci? Nabízí se celá řada vysvětlení:

• Bílá barva je možná, pokud žádná jiná nebude k dispozici.
• Bílá je pro mě nudná, ale jakž takž ji strpím.
• Bílá barva na zdi mi naprosto zásadně vadí.

Zkusme si poslechnout jiné vyjádření: „Raději bych volil krémovou než bílou.“ Co tím chtěl asi dotyčný říci?

• Jsem zásadně proti bílé barvě. Bílá barva bude na zdi jen přes mou mrtvolu.
• Bílá barva je možná, pokud nebude k dispozici krémová.
• Krémová znamená jen jemný odstín, například béžovou.
• Krémová znamená tmavší odstín, téměř hnědou barvu.
• Krémová znamená ještě něco zcela jiného.

Každopádně z toho vidíme, jak se vyjádřením typu „já bych“ celé sdělení zabrzdí. A naprosto zbytečně.

Stejné je to i v množném čísle: „Bílou bychom na tu stěnu neměli dávat.“

Nebo:

„Raději bychom měli volit krémovou než bílou.“

Co vše si musí vaši posluchači domyslet?

Uveďme si ještě alespoň jeden příklad z celé řady výroků, které kolem sebe asi slýcháte.

„Zkusme ještě nějaké další možnosti. Třeba oslovit ještě nějaké další dodavatele.“

Je-li takový návrh opravdu míněn vážně, je zásadní mít konkrétní odpovědi na níže uvedené otázky:

• Jací další dodavatelé budou osloveni?
• Kdo vypracuje seznam těchto dodavatelů?
• Kdo sestaví konkrétní oslovení těchto dodavatelů?
• Kdo a jakým způsobem či postupem tyto dodavatele osloví?
• Do kdy tyto dodavatele osloví?
• Jak bude zpracovávat a vyhodnocovat odpovědi od těchto dodavatelů?
• Koho bude potřebovat ke spolupráci?
• A naprosto zásadní otázka: Jakou rozhodovací pravomoc k celému procesu a postupu dostane?

Představte si, že místo vyjádření, „zkusme ještě nějaké další možnosti, třeba oslovit ještě další dodavatele“, by dotyčný třeba řekl: „Ještě před naším jednáním jsem oslovil pět dalších dodavatelů. Nejzajímavější produkty má dodavatel X, ale nejlepší ceny má dodavatel Y. Navrhuji, abychom kromě těchto dvou dodavatelů oslovili ještě pět dalších. Potřeboval bych k tomu jednoho kolegu na konkrétní jednání.“

Závěr

Tento článek se měl možná spíše jmenovat „Jak nemuset číst myšlenky druhých“ anebo „Jak se vyhýbat mlácení prázdné slámy.“

Neznamená to ale, že ode dneška nemůžeme ve své mluvě používat výraz „já bych“ nebo „mohli bychom třeba udělat to či ono“. Jazyk určitě není exaktní matematika. Ale proč druhé nutit, aby se snažili nějak domyslet to, co jsme nijak konkrétně zatím ani neřekli? Není lépe používat jazyk prostě přímo k lepšímu dorozumění a porozumění?

Přeji nám v tom všem mnoho úspěchů!

Podněty k zamyšlení

• Kdy jste použili vyjádření typu „já bych“, nebo „navrhoval bych“ nebo „udělal bych“ nebo „měli bychom“. Jak se tím vaše komunikace posunula, zpomalila nebo zabrzdila?
• Jaké ponaučení si z toho chcete vzít?

Úkoly

• Všímejte si u druhých vyjadřování, kdy jste nuceni si věci domýšlet, bez jistoty, zda si domýšlíte správně.
• Všímejte si podobného vyjadřování u sebe.
• Vyvoďte z toho praktické závěry.

Thank the author with credit

Create your future