Vina 1. Slouží nám pocit viny vůbec k něčemu?

Prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, nebylo pro většinu z nás tak úplně dokonalé. I když jste třeba měli hodné rodiče, zřejmě jste občas slýchávali třeba následující výroky: „Že se nestydíš!“ „Ty jsi ale zlobivý kluk, zlobivá holčička!“ „To se nedělá!“ „Podívej se, co jsi provedl!“ „Uděláš to, protože jsem to řekl!“„Mazej do svého pokoje!“

A tak se jako děti na základě podobných výroků začínáme domnívat, že s námi asi není něco v pořádku. Protože kdyby vše v pořádku bylo, ostatní by se k nám přece takto nechovali. A podobnou domněnku o sobě si utváří většina dětí. K této domněnce jsme byli vychováni my, naši rodiče, prarodiče, praprarodiče a další a další před nimi.

Je to takový koloběh. Je to proces, ve kterém se děti učí hodnotám, normám, přístupům a chování, které je přijímáno většinovou společností. V tomto procesu se v zásadě učíme hledat chyby na sobě i na ostatních a následně je odsuzovat. Nenávidět se za to, kdo jsme. A ze všeho nejvíce trestat sebe sama tak dlouho, dokud se nezměníme. Naučili nás, že toto hodní lidé prostě nedělají. Příkladem je třeba postih: 100krát napíšeš za domácí úkol: „Už budu hodný.“

A tak jsme se naučili, že musíme být hodní proto, aby nás měl někdo rád. A co víc, naučili nás, že hodní budeme vlastně pouze skrze trestání. Trestání od ostatních lidí, nebo nás samých.

Myslíme si, že by mohlo zlo bez trestu zvítězit nad dobrem. Na tomto principu stojí i náš systém spravedlnosti. A kde je jeho počátek? Ano, začíná právě v rodinách. S tímto systémem se setkáváme nejprve doma u rodičů. Rodiče chtějí, abychom jako děti nedělali něco, co oni považují za špatné. A my se v tom pomalu vnitřně utvrzujeme. A za chvíli je tento vnější systém „spravedlnosti“ vlastně nahrazován jakousi vnitřní seberegulací v podobě obviňování a trestání sebe sama. A tomu říkáme vina.

Vina není nutně negativní zkušeností

Vina má v sobě totiž i pozitivní záměr. A tím je ujištění se, že jste hodní. Protože pokud jste hodní, potom se vám dostává více lásky. Existence viny tak vlastně spočívá v tom, že máte zaručenou lásku ostatních. Nijak sice našemu vývoji neprospívá, nicméně určitým způsobem nám přece jen slouží. Tato „služba“ je spíše prokletím než požehnáním. Nicméně je důležité pochopit, že primárně vina existuje z dobrého popudu. A právě kvůli němu také v sebeobviňování pokračujeme, i když nám tolik ubližuje.

Je tu ale ještě škodlivější přesvědčení

Vina je totiž jen jakýmsi obalem mnohem hlubších bytostných přesvědčení. A ta jsou mnohem škodlivější. I za tato přesvědčení je odpovědný výše uvedený způsob výchovy. Jako děti dojdeme totiž k závěru, že si svůj trest určitě zasloužíme, protože jinak bychom ho přeci nedostali. A na základě této domněnky si potom utváříme následující závěry:

• Zasloužím si trest.
• Zasloužím si trpět.
• Nezasloužím si být šťastný (šťastná).
• Nezasloužím si ničí lásku (a to je asi ze všeho nejhorší přesvědčení).

Vina nás uzavírá do jakési vnitřní schránky a vede nás k sebetrýznění. Funguje jako kotva, která nám brání plout tím směrem, kterým bychom chtěli. Protože, když uděláme něco, co se nám nelíbí, máme pocit viny. A to nám vlastně ukazuje, že je tu i něco jiného, co bychom chtěli raději, například nějaké rozhodnutí, nějaké slovo, nebo cokoli jiného – třeba řešení. Vina je ale jako koule na noze, která nám brání jít tím naším směrem. Díky pocitu viny jsme vlastně zajatci minulosti.

Vina je opravdu formou sebetrýznění.

Vina je emoce, momentální emoce. Pocit viny nám říká, že jsme se dopustili něčeho, co již nechceme opakovat. Emoce viny nám v daném momentu říká, že něco už nechceme znovu zažít. A cítíme, že to, co jsme udělali nebo řekli, není tak úplně v pořádku. A to je „svědomí“.

Svědomí nás upozorňuje na situace, kdy ztrácíme svou integritu, a tím bojujeme proti vlastnímu vnitřnímu Já.

Svědomí nám pomáhá rozeznat, kdy ubližujeme sami sobě a ostatním. Pomáhá nám také uvědomit si, kdy si dostatečně nevážíme sami sebe ani Boha (Vesmíru, Vesmírné Inteligence, Univerza).

Svědomí neobsahuje lítost. Cokoli, co se stane, totiž vnímá jako neodlučitelnou součást našeho růstu.

Vina je jako slzný plyn

Představte si, že jste v nějaké budově. Vina je něco jako slzný plyn, který někdo do té budovy nasadil, aby vás evakuoval. Ale váš pocit lítosti, který v sobě zahrnuje i zlost a sebeobviňování, vám v té evakuaci brání. Drží vás uvězněné v té budově se slzným plynem a nutí vás tam trpět. Přitom původním účelem bylo přimět vás, abyste budovu opustili!

Lítost přináší vinu za to, co se stalo v minulosti. Už dávno jste si řekli, že to již nikdy neuděláte. A to právě na základě svého svědomí.

V okamžiku, kdy si jednou uvědomíte, že už něco znovu neuděláte, ztrácí vina veškerý svůj význam.

Vina vám pomáhá rozeznat, co jste mohli udělat jinak. To je její jedinou podstatou. Vina vám pomohla rozeznat, že to, co jste udělali, není v souladu s tím, co byste udělali raději. A když to zjistíte, tak už vina nemá absolutně žádný význam.

Vina vám nepomáhá k pozitivní změně, ale naopak si z vás dělá zajatce. Když zde hovoříme o vině, nemáme na mysli nějakou momentální emoci, nebo impulz našeho svědomí. Nemyslíme tím vinu právě teď v tomto okamžiku. Nemyslíme tím tu emoci, která nám říká, že něco, co jsme udělali, nebo řekli, není v souladu s naším vnitřním Já.

Když zde hovoříme o vině, máme na mysli náš seberegulační systém obviňování, trestání anebo trápení se, jenž nás v pocitu viny drží stále dokola. Takže vinou je zde myšlen stav, kdy se udržujeme v sebeobviňování a sebetrýznění.

(Jak se osvobodit od pocitu viny si můžete přečíst ve 2. části seriálu.)

K zamyšlení

• Pokud vychovávám děti, je v mé moci přerušit tento navyklý koloběh jejich výchovy?
• Můžeme své děti vychovávat tak, aby měly o sobě jen ta dobrá přesvědčení?

 

Odměnit autora

Tvoř svou budoucnost