Jsou důležitější činnosti, které děláme, nebo rodinná atmosféra, v níž žijeme?
Jsou v rodině důležité každodenní činnosti související s chodem domácnosti, nebo je podstatnější rodinná atmosféra, v níž vychováváme své děti? Co naše ratolesti ocení více?
Pan Horák se vrací na kole z práce. Odemyká zadní vchod svého domu, dává si kolo dovnitř a zamyká. Unaven po osmihodinové těžké práci se těší na svou porci jídla. Přivítá se s paní Horákovou, která mu chystá steak s opékaným bramborem, a s chutí se do toho pustí. Paní Horáková odchází. Asi po deseti minutách se vrací podivuhodně rychlým tempem a jde jí slyšet na hory daleko.
Jakmile vidí pana Horáka, ihned vysokým tónem spustí: "To nemůžeš dávat pozor? To jen kvůli tobě utekl kocour do baráku a vzal si trochu masa! Až si budeš příště dávat kolo do sklepa, dej si laskavě pozor! Tolik škody kvůli Tobě!"
Nic netušící pan Horák si matně vzpomíná, jestli kocoura Mikeše vůbec viděl, natož pustil. Samozřejmě se začíná bránit a hádka je v plném proudu...
Jak se asi tak cítí děti těchto rodičů? Jsou rády v takové domácnosti? Budou na atmosféru u nich doma vzpomínat s vděčností nebo naopak s negativními emocemi? Budou se rády za svými rodiči vracet? Budou je chtít pravidelně navštěvovat? Je vůbec paní Horáková dobrým vzorem pro své děti?
Proč lidé ještě pořád dávají váhu činnostem okolo domácnosti před atmosférou či formou projevu? Jsou opravdu tak pohodlní na sobě pracovat, nebo si to zkrátka a dobře neuvědomují?
Co může paní Horáková zlepšit?
Paní Horáková by měla:
- Nepředpokládat nic za druhé. Paní Horáková si automaticky myslela, že pan Horák nechtěně pustil kocoura do sklepa, když nesl své jízdní kolo. Proč si lidé ihned domýšlí informace za druhé, namísto aby se zeptali? Co když to byl jiný člen rodiny? Zeptala se paní Horáková svého manžela, nebo podlehla svým mylným dedukcím?
- Zaměřovat se na formu. Jakým způsobem svou dedukci paní Horáková "oznámila"? Byla by sama ráda, kdyby s ní někdo jednal stejným způsobem? Co často takový slovní útok u druhého člověka způsobí? Bude ochotně odpovídat, nebo se začne bránit? Ne nadarmo se říká: Útok vyvolává protiútok.
- Být vzorem. Naše děti sledují každý náš pohyb. Jsme jim v každé životní situaci dobrými vzory? Pamatujme na to, že nezáleží, co se nám děje, ale jak se k tomu stavíme. Opravdu chceme, aby se naše děti chovaly stejně, jako se v některých situacích chováme my sami?
Shrnutí
Záleží jen a pouze na nás, zda budeme pro své děti vzorem a zde se budou za námi s láskou a motivací dlouhodobě vracet. Tak co pro to uděláme?