Jak nastavit dítěti hranice
Že dítě hranice potřebuje, to je celkem bez diskuze. A je bez diskuze, že každý potřebuje hranice, tedy i dospělí lidé. Ale jak hranice nastavit? To bývá pro rodiče oříšek. Krátce si to zde ukážeme.
I u nastavování hranic se podle mého názoru schovávají různá zákoutí vašeho vlastního podvědomí, které dítě bez mrknutí oka přečte. Takže první tip pro definování hranic je:
Musíte být se stanovenou hranicí naprosto v souladu.
Musíte si být jisti, co chcete a co nechcete a proč.
Představte si situaci, že máte u domu dětské hřiště a na něm je lákavá, ale vysoká prolézačka. Domluvíte se tedy s partnerem a po diskusi se rozhodnete, že dítěti prolézačku dovolíte. Jenže vy máte stejně strach. Když na to dětské hřiště jdete, úpěnlivě sledujete, jak tam vaše dítě leze. Ale pamatujete si, že jste slíbila, že to dítěti dovolíte, a tak mlčíte. Nevím jak je to možné, ale děti prostě nějak reagují na myšlenku.
Takže tohle vaše rozhodnutí, že ho na vysokou prolézačku pustíte, je paradoxně rizikové. Ne, proto, že dítě může na prolézačku, ale proto, že je schopno číst váš strach. Pro dítě je daleko snazší se zorientovat v situaci, že s tatínkem tam může, protože tatínek strach nemá, kdežto s maminkou nikoli, protože ta má strach. Proto je na místě se držet jednoho ze základních pravidel komunikace:
Vždycky říkejte pravdu.
A proto dítěti na rovinu řekněte své pocity.
Je tedy nejprve naprosto zásadní, aby si člověk nejprve sám danou hranici ujasnil. Když tohle zvládnete, máte větší část práce za sebou.
Ten druhý tip zní:
Prostě se pak domluvte.
Už víte, co potřebujete vy sami. Teď jen zjistit, co potřebuje dítě. A když jste si tohle řekli, tak najděte cestu, jak naplnit obě potřeby. Najděte takzvaně řešení výhra – výhra (tedy řešení, které je dobré pro obě strany).
Pokračujme v našem příkladu s prolézačkou. Vy už víte, že máte strach. Dítě ale na prolézačku chce, třeba se chce učit lezení po žebříku. Co s tím?
- Můžete třeba vědomě začít svůj strach odbourávat, abyste dítě mohla na prolézačku pustit. Nicméně to asi nevyřešíte hned.
- Takže možné řešení by mohlo vypadat tak, že tam bude moci s tatínkem, ale ne s vámi.
- Nebo že spolu budete chodit na jiné hřiště, kde prolézačka není tak vysoká a kde si dítě bude moci svou dovednost zkoušet bez vašeho strachu.
- Nebo dítěti postavíte na zahradě žebřík.
Aby tohle celé fungovalo, je potřeba správně trefit nebo stanovit vhodnou šířku hranice. Musí být „tak akorát“. Já vím, tohle je ode mě taková „rada-nerada“, ale je to tak. Učitě to poznáte citem.
Zkrátka, když jsou hranice příliš úzké, dítě nemá prostor pro vlastní rozhodování a učení. Pokud nemá dostatečné komunikační dovednosti, aby s vámi vyjednávalo, může nastat dvojí reakce.
- Buď je to tvoreček poslušný a neprůbojný a bude hranici dodržovat, přestože s tím není ztotožněn a není v pohodě, ale dělá to kvůli Vám. To, že není v pohodě, samozřejmě poznáte.
- Anebo je to paličák, který bude hranici vytrvale překračovat, protože zkrátka potřebuje to své.
A naopak pokud je hranice příliš široká (nebo není definovaná), dítě by se nemuselo cítit v bezpečí. A bude se chovat tak, aby vás donutilo hranici stanovit. Tedy bude vás tak dlouho tlačit ke zdi, až nevydržíte a konečně řeknete, „Dost!“
Toto pojednání berte, prosím, jen jako velmi lehké „naťuknutí“ problematiky definování hranic. Mnoho úspěchů!