
Zaplať Pánbůh za alternativu: Kniha od Magdaleny Lautnerové - Třetí část
Seminářová turistika je terminus technicus. I já jsem procházela různými ezoterickými semináři, četla ezoterické knihy. Každé nové znalosti vyvolávaly u mne otázky, někdy i pochybnosti, jestli je to tak nebo onak.
CO JE VLASTNĚ DUCHOVNÍ CESTA?
Pokud duchovno přijímáme jen intelektuálně, jen na úrovni mysli, je to nedostačující. Zdá se, že vše probíhá ve třech úrovních: fyzické, energetické a duchovní. Teprve když se ukotvíme ve své vnitřní pravdě, dojdeme ke skutečnému poznání. Prostě víme, že to tak je. Pak s klidným pocitem si můžeme říct „já vím“.
Seminářová turistika je terminus technicus. I já jsem procházela různými ezoterickými semináři, četla ezoterické knihy. Každé nové znalosti vyvolávaly u mne otázky, někdy i pochybnosti, jestli je to tak nebo onak. Ale především jsem cítila, že vědět a rozumět tomu, je málo. Abychom to skutečně prožívali, stalo se to naší vnitřní přirozenou součástí, je ještě složitější.
Vždy jsem obdivovala věřící. Prostě věděli, že to tak je a nepochybovali. Cítí - vnímají boha nebo božství jako přirozenou součást sebe samých. Na jednom semináři kineziologie jsem si při odblokování zadala téma: kdy a proč jsem ztratila cit pro tuto přirozenou víru. Svalovým testem mi vyšel věk osmnáct měsíců a dalšími indiciemi bylo, že se to stalo doma v kuchyni. Najednou se přede mnou rozestřela scénka, jak celá naše rodina včetně babičky sedíme u stolu. Viděla jsem i celé zařízení místnosti, ačkoliv jsme se z toho místa dávno odstěhovali a je málo pravděpodobné, že bych si to mohla z tak raného dětství pamatovat. Večeřeli jsme a někdo z dospělých vyřkl: „podívej se, jak Magdička hezky papá“. Moje starší sestra trpěla nechutenstvím, zatím co já neměla nikdy dost. Znovu a víc jak po padesáti letech jsem cítila, jak mě sestra v tu chvíli nemá ráda. Vnuklo jí to pocit, že ona není dost dobrá a že mne mají raději. Cítila jsem její zlobu namířenou na mne a přepadla mne lítost doprovázená hlasitým štkaním. Štkaním, které jsme ještě nikdy nezažila. To malé dítě nechápalo tu nelásku. Tehdy jsem se odpojila od bezpodmínečné – božské lásky. Pocity hluboce zasahují do našeho života, vlastně se jimi řídíme. A my si myslíme, že to je osud.
Mí učitelé v seminářích kineziologie One Brain, Spiritual Response Therapy AFT a A4M byli mými guru. Nasměrovávali mne k pochopení, že tím nejlepším guru pro sebe mohu být jen já sama. Nikdo totiž nemůže znát všechny souvislosti, okolnosti, předpoklady atd., které se projevují v pocitech a které nás řídí. Mí učitelé jsou jen průvodci na mé cestě k tomu, abych si vyčistila minulost a naučila se zvládat hněv, překonávat stres a posouvat se ke svobodnějšímu, tvořivějšímu a radostnějšímu prožívání života. Prostě žít své „duchovno“. Nepředváděli své ego, ale byli a jsou zdrojem užitečných informací a inspirace. A především jsou pokorní. Vědí, že jste na cestě a oni mají tu čest být vašimi průvodci.
CESTOU NA PRÁZDNINY
Olinka žila sama s maminkou. Jednoho dne stála u okna a vyhlížela tatínka. Měl pro ni přijet a měli odjet na hory. Byly totiž pololetní prázdniny a byli tak domluveni. Nedočkala se. Místo setkání přišel druhý den dopis, kde ji otec sděluje, že si prázdniny nezaslouží, protože měla trojky na vysvědčení. Jak se taková situace může zapsat do dětské duše?
Ten traumatický pocit ji bude provázet po další život, pokud si to nezpracuje. Ten pocit viny, že není dost dobrá, aby si zasloužila otcovu pozornost… pocity vlastní viny… lítost pramenící ze zklamání… vztek převlečený za lítost, že zase ji podvedli… Jak se s tím vším má dítě vyrovnat, když v hlavě má balast nejrůznějších systémů přesvědčení? A přitom mohlo jít jen o to, že tatínek dal třeba přednost trávení času na horách se svou přítelkyní.
Naše myšlení vytváří realitu. Žijeme to, co si myslíme. S myšlením přicházejí emoce. Začnou nás ovládat a děláme věci, za které se třeba později v koutku duše hanbíme. Když se na něco nebo někoho rozzlobíme, vynadáme mu, začne nás bolet hlava, žaludek, nemáme chuť cokoli dělat. Setrváváme ve svém nepojmenovaném nebo nepoznaném trápení či utrpení a přijmeme je za součást svého života.
Každé „trápení“ či „utrpení“ by pro nás mělo být výstražným signálem. Upozorňuje nás, že lpíme na nějaké myšlence. Zdůrazňuji myšlence a tedy na něčem, co vytváří naši realitu.
Přitom reálné jsou pouze naše pocity. Vzpomeňte si na někoho, koho jste léta neviděli. Stěží si vybavíte jeho tvář. Vzpomenete si však na některé pocity, tedy na to, co k danému člověku cítíte. Právě pocity nás vtahují do fyzické roviny a jsou pro náš život určující.
Chceme-li se ztišit a pohroužit se do sebe, zvolíme si procházku v přírodě. Rozhodneme-li se navštívit restauraci, víme, co se tam děje na fyzické úrovni. Možnost společenských kontaktů, které nemusejí být vždy příjemné…
Jsme-li melancholičtí, smutní, můžeme si začít být vědomi toho, že tyto pocity nechceme a můžeme se rozhodnout to změnit. Udělat, něco, abychom se dostali opět do souladu se sebou samými. Pocity nás tedy mohou přivést k tomu, co skutečně chceme a potřebujeme.
Hodnota citlivosti souvisí s tvořivostí nebo ničením, s učením nebo nicneděláním, s pomocí nebo manipulací, s úctou nebo pohrdáním, s kulturou nebo barbarstvím, se sebedůvěrou nebo závislostí. Je to na nás, jakou realitu chceme a jakou si vytvoříme.
JAK JSEM SE POTKALA S KINEZIOLOGIÍ
Maminka ke mne přivedla osmiletého školáka s tím, že má problémy s učením. Svalovým testem jsem zjistila, že problém vznikl v jeho třech letech. Použila jsem korekce k uvolnění energie, aniž bych znala příběh z té doby. A nebyly to ani korekce, které by přímo souvisely s nápravou učení. Mamince jsem řekla, že k tématu učení, kvůli kterému přišla, jsme se ani nedostali. Za týden mi telefonovala, že chlapec se ve škole zlepšil a že by chtěla přijít ještě jednou kvůli těm korekcím spojenými s učením.
Od známé, která ji ke mne doporučila, jsem se později dozvěděla, že když byly chlapci tři roky, rodiče se rozváděli. Aniž bych to tedy tušila, pracovala jsem tehdy na jeho největším traumatu – rozvodu rodičů.
Mnohé události z raného dětství si nepamatujeme, anebo jsou nám natolik nepříjemné, že se je snažíme vytěsnit. Neznáme tak svůj příběh, ale do našeho podvědomí se uložily pocity strachu, hněvu, které jsme při těch nepříjemných událostech zažívali. A ozvou se kdykoli se dostaneme do podobné situace: sevře se nám žaludek, zježí chlupy na těle, cítíme zmatek v hlavě… prostě my nevíme proč, ale tělo a náš mozek, který vše v něm řídí, si pamatuje. Je to jako když vás v batolícím věku vyděsí pes… zapomenete na tuto příhodu, ale kdykoli se třeba i v dospělosti potkáte s neznámým psem, pocítíte sevření žaludku nebo jiný příznak stresu.
Kineziologie se zabývá anatomií lidského těla. Pohybem svalů, jejich umístěním, funkcemi, koordinací, strukturami atd. Z tohoto pohledu přísluší medicínským oborům. V šedesátých letech minulého století Dr. Goerge Goodheart však zjistil, že pokud položí určitou látku na tělo, může sledovat reakci na testovaném svalu. Sval buď zůstane pevný nebo jeho napětí se oslabí podle toho, zda testovaná látka je pro testovanou osobu posilující nebo oslabující. Pozdější studie prokázaly, že nejen testovací látky ovlivňují tělo, ale že slabou svalovou odezvu může vyvolat vizuální, sluchový, čichový či hmatový podnět. Dokonce slovo nebo představa nějaké osoby může uvést tělo do stresu a svaly ochabnou.
Známe to i ze života. Když vám někdo nese špatnou zprávu, požádá vás, abyste se nejprve posadili. Vaše tělo – všechny svaly v něm - mohou ochabnout a můžete i upadnout. Ale známe další reakce, které prožíváme a slovně vyjadřujeme: klepne mě z toho pepka, roztřásla se mi kolena, rozbolela mne z toho hlava, rozskočí se mi mozek, rozbolí mne žaludek, nemohu to strávit…
To všechno je součástí procesu kvantové změny: naše mysl a myšlenky produkují energii a ta ovlivňuje naše tělo. Když už víme, jak to funguje a jak je pro kvalitu života naše vědomí důležité – co takhle změnit myšlenky a tím změnit vědomí? Má to ale háček – ty nepříjemné věci a hlavně pocity s nimi spojené máme skryty v podvědomí. Ale i podvědomí je součástí našeho organismu. Promlouvá k nám v reakcích našeho těla při testování svalů.
Svalového testu se ujala aplikovaná psychologie, aplikovaná kineziologie, dotek pro zdraví a další metody…
V devadesátých letech minulého století začala v republice působit Carol Ann Hontz z USA. Bývalá učitelka a ředitelka základní školy, která se v prvním plánu zabývala tím, jak usnadnit dětem učení a upoutala ji montessori pedagogika. Přestože dětem nabízela metodu učení založenou na svobodě a iniciativě dítěte vybrat si vlastní činnost bez zbytečného zásahu dospělého, některé děti přesto měly v učení potíže označované za dyslexii.
Začala se zajímat, jak problémy s učením napravit. Řešení našla v metodě One Brain, u nás spíše známé jako kineziologie. První dva stupně One Brainu, což lze přeložit jako jednotný/sjednocený mozek, pomáhají nápravě problémů s učením. Dyslexie v podání této metody je nesprávná spolupráce levé a pravé mozkové hemisféry a nabízí techniky, jak tuto spolupráci navodit, aniž by se dítě zatěžovalo dalším náročným procvičováním učební látky.
To je však námětem některé z dalších kapitol.
Carol začala vyučovat metodu One Brain a vyšší stupně One in Three (Jednota těla, mysli a ducha) v České republice v roce 1992. Za dobu jejího působení vyrostlo u nás několik desítek učitelů a kurzy prošly stovky, možná tisíce účastníků, kterým tato metoda pomohla najít sama sebe, znovuzískat sebedůvěru a tím i zdravý pocit – jak duševní, tak fyzický.
A jak jsem se potkala s kineziologií, tedy One Brainem já osobně? Pracovala jsem jako redaktorka v Učitelských novinách a moje známá, která již absolvovala kurzy, na mne naléhala, abych o metodě, která tak pomáhá dyslektickým dětem, napsala. Nějakou dobu jsem to odkládala. Psal se rok 1993 a literatura ani internet, kde bych se o této metodě mohla něco dozvědět, u nás ještě nebyly rozšířeny a tak jsem se rozhodla jít cestou zkušenosti. Psycholožka, která se mnou pracovala, pomocí svalového testu hned odhalila jedno z traumat mého dětství. Svalový test byl pro mne tenkrát nepochopitelný a protože jsem si s tím nevěděla rady, tak jsem psaní článku odložila a přihlásila se do kurzu.
Můj život se začal odvíjet novým směrem – po každém kurzu jsem se těšila na další stupeň Bylo jich celkem čtrnáct, k tomu kurzy vedené autorem metody Danielem Whitesidem a dalšími zkušenými zahraničními učiteli.