Báseň zemřelé stařenky adresovaná přísným sestřičkám dobývá svět

Báseň zemřelé stařenky, poukazuje na to, že vždy nevypadala jako dnes, a ne vždy byla neschopná se o sebe postarat. 

Někdy zapomínáme, že staří lidé byli také mladí, krásní a soběstační. Zapomínáme na to, že oni se starali o ty mladé, když mladí byli "neschopná" miminka!

Ať tato báseň pomůže mladým neztratit respekt k těm, kteří už nejsou soběstační. 

BÁSEŇ UMÍRAJÍCÍ STAŘENKY

Poslyšte, sestro, když na mne hledíte,

řekněte, koho to před sebou vidíte?

Ach ano, je to jen ubohá stařena

s divnýma očima a napůl šílená.

 

Odpověď nedá vám a jídlo s pusy jí padá,

nevnímá, když po ní něco se žádá,

o světě neví, jen všem přidává práci,

boty a punčochy napořád ztrácí.

 

Někdy je svéhlavá, jindy umí se chovat,

už však potřebuje krmit, mýt a přebalovat.

Tak tohle to jen vidíte? Tohle si myslíte?

Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

 

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,

než jsem se bezmocná do vaší péče dostala.

Byla jsem děvčátkem rodičů, sotva deset let

s bratry a sestrami sladký byl život jako med.

 

Pak mladou kráskou byla jsem, plující v oblacích,

dychtivou po lásce v jiskřivých očích smějících.

Ve dvaceti já byla nevěstou se srdcem bušícím,

a s respektem skládala svůj slib za bílou kyticí.

 

A když mi bylo pár let po mých dvaceti,

já chtěla šťastný domov a lásku pro děti.

Pak přišla třicítka a s ní pouta lásky mých dětí,

jak rostly, už mohli jsme uzlovat po paměti.

 

A když bylo mi čtyřicet, tak synové odchází,

jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka minula, ale s ní přišly další malí,

co u mě na klíně stejně jako ti první si hráli.

    

Však začala doba zlá, můj muž odešel k Pánu,

mám strach co bude dál, jako bys zavřel životu bránu.

Ale čas dál bláznivě uhání a mé děti mají už vrásky

teď už jen vzpomínám na krásné dny lásky.

 

Příroda krutá je, ale zároveň život byl krásný,

škoda že na stará kolena dělá z nás blázny.

Tělo mi už neslouží a s mou grácií je ámen,

tam kde dřív srdce tančilo, dnes tíží mě kámen.

 

Však uprostřed zkázy ve mě, ta holčička furt žije

její srdce tam hluboko, byť těžce, ale stále bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co něžně duši mou líbá,

vždyť ona je ve mě pořád a nikdy nepřestala být živá.

 

Život je pryč a čas se nechoval líně,

já už smířila se s tím, že všechno brzy mine.

A teď sestro, když o mě už všechno víte,

skrz seschlou stařenu - UŽ MĚ KONEČNĚ VIDÍTE?

 

Sestra, která se o ni starala se nad touto básní rozplakala. A i když byla ona tou "slepou sestrou", rozhodla se poslat báseň dál, aby odkaz stařenky otevíral oči dalším sestrám.  

---

Napiš níže do komentáře, co jsi cítil u této básně? Co si o tom myslíš? Jak vnímáš staré lidi, kteří si už nevystačí sami a ztratili svou svobodu? Jsou ti na obtíž? 

 

TOGETHER STRONGER FOREVER

 

Odměnit autora

Tvoř svou budoucnost