Můj smutný příběh se šťastným koncem
Jmenuji se Dagmar Krausová a je mi 40 let. Vyrůstala jsem v rodině, kde bylo násilí na denním pořádku. Moje matka byla alkoholička a otec agresor. Tak začíná příběh jedné z Hrdinek YC. A jak pokračoval? Čti dál nebo si poslechni audio a dozvíš se to.
Matčiny opilecké výpady vůči otci končily pokaždé stejně. Otec zbil jí i nás děti. Monokly se u nás řešily telefonátem do školy, kde matka oznámila, že jsme nemocní. Když známky domácího násilí zmizely, mohli jsme zase do školy začít chodit.
„Násilí ale nebylo to nejhorší. Těžší pro mě bylo, že jsem ve svém životě postrádala mateřské vlídné slovo.“
Matka mě nejčastěji oslovovala „debile“. Oslovovat jinak mě začala až ve chvíli, kdy jsem onemocněla astmatem a revmatem. Od té doby se její oslovení změnilo na: „kryple“. To ale stále nebylo všechno.
Jeden člen rodiny mě přece jenom měl rád, jeden z mých starších bratrů. Bohužel mě měl rád až moc. Když mi bylo 10 let, začal mě „navštěvovat“ v pokoji. Dodnes si pamatuji, jak mi páchla ruka, když odcházel. Měla jsem pocit, že ten zápach nikdy nesmyji.
Celou pubertu jsem si pokládala otázky, jako: „Co jsem provedla? Proč se mnou moje matka nejedná jinak?“ Ale nikdy jsem na ně neuměla odpovědět. I v dospělosti mě neustále přepadaly černé myšlenky. Nemohla jsem se od svého špatného dětství odpoutat.
„Copak jsem se prosila o vstupenku na tenhle svět? Cpala jsem se sem? Proč si někdo dělá dítě a pak ho nenávidí? Mám po tom všem šanci být někdy normální?“
Měla jsem mnoho otázek, ale nikdy žádné odpovědi.
Zlé zkušenosti z dětství se začaly promítat i do mého partnerského života. Svého prvního partnera jsem potkala v 19 letech. Sympatický chlap s krásnýma očima, kudrnaté, husté vlasy, bílé zuby, inženýr geodet a skvěle hrál na kytaru. Vypadal jako dokonalá genetická informace pro účast na početí mého dítěte a založení fungující rodiny.
Netrvalo to dlouho a já se dočkala. Rostl ve mně nový život a já přísahala, že bude mít úplně jiné dětství než já. Po několika dalších měsících soužití se svým idolem jsem ale měla pocit, že jsem zpět v dětských letech. Chodil domů opilý, rozbíjel věci a fyzicky mě napadal. Doufala jsem, že se to po narození našeho dítěte změní, ale nestalo se tak. Jednoho dne se vrátil domů z vánoční besídky a hodil o stěnu lahví od šampaňského, protože byl přesvědčený, že spím s jeho kamarády.
„Všude kolem mě a mé dcery byly střepy. Té noci jsem počkala a usne a utekla jsem i s dcerou.“
Po této životní etapě jsem dlouho zavrhovala soužití s chlapem. Asi bych zůstala sama, nebýt toho, že jsem vzala noční směnu za kolegyni. Tu noc jsem ho poznala. Přišel do baru, kde jsem pracovala. Stal se z nás pár.
Najednou jsme čekali rodinu a on plánoval svatbu. Štěstí ale netrvalo dlouho a byla jsem zpět v kolotoči násilí, svědkem užívání drog a žila jsem v domácnosti, kde byly zbraně. Poslední kapka přišla ve chvíli, kdy jsme jednoho dne zaparkovali před supermarketem. Najednou bylo kolem nás pět aut se zatmavenými skly a z těch vyskákali zakuklení chlapíci s namířenými zbraněmi.
„Dozvěděla jsem se, že můj partner je bývalý policajt. Seděl za vraždu a byl obviněný z několika ozbrojených přepadení.“
Netrvalo dlouho a bývalý partner začal mě i mé první dceři vyhrožovat skrze dopisy a posílal na mě své kumpány. V té době jsem dospěla k rozhodnutí, že své děti ochráním jen tak, že je rozdělím. Tehdy se mi to zdálo nejbezpečnější, dnes se za to nenávidím. Narodila se v září. A já odešla z porodnice bez ní. V naději, že má šanci na lepší život.
„Dodnes po tom všem bojuji s depresemi. Po letech jsem se ale rozhodla najít ve svém příběhu určitý smysl.“
Nejprve jsem sama hledala rady v různých skupinách pro lidi trpící depresemi, potom jsem objevila facebookovou skupinu Domácí násilí. Psala jsem, komentovala a snažila se využít své zkušenosti k pomoci druhým. V této skupině si mě všiml zakladatel nadačního fondu Abbigail Williams a nabídl mi spolupráci v další skupině. Dnes tedy pomáhám ještě ve skupině Děti a drogy, kterou spravuji, píšu své příběhy a reaguji na příběhy druhých. Navíc jsem už v sedmiletém vztahu s přítelem. Je na mně moc hodný a klape nám to.
Při čtení Dagmařina příběhu mi běhal mráz po zádech. Ale když jsem dočetla poslední odstavec, cítila jsem se obrovsky pyšná. Dagmar si prožila hrůzy, které si neumíme ani představit, ale využívá své zkušenosti k tomu, aby pomáhala druhým.
Děkujeme za příběh a přejeme mnoho sil a úspěchů do dalších let!
Chceš se nám také svěřit se svým příběhem, zážitkem nebo životní zkušeností? Napiš ho na e-mail: katka@yeahcoach.com. Staň se tvůrcem obsahu Magazínu Hrdinů i ty!
❤️❤️❤️
Předem děkujeme, že oceňuješ naši snahu a dáváš zpět skrze komentář níže nebo také formou férového členství Hrdiny YeahCoach.
TOGETHER STRONGER FOREVER